Historie, současnost, památky

V dobách husitských i v Líšni husitismus se zakořenil. V 16. století zavládl tu vinou protestantských pánů z Líšně protestantismus, a protestanté opanovali Líšeň úplně, která přifařena byla pak ku katolické faře do Šlapanic do r.1630, kdy majitelka panství Eliška, svobodná paní Bergrová, roz. Kumrovna, zřídila v Líšni faru katolickou. V dekretu o zřízení fary z 19. listopadu 1630 stojí: „Když urozená paní Alžběta Bergrová, rozená Kumerová, paní v Líšni a Sokolnicích, v jmenované osadě Líšeň, dříve od kacířských pánů držené, kacířství horlivostí a pilností vykořenila, kostel, který v držení měli a svými kazateli administrovali, ku katolické víře vrátila, nás pak, biskupa toho místa, prosila, aby netoliko zřízena byla fara, ale i nadaci k vydržování faráře dole vypsanou dáti se uvolila, což my mocí naší milostivě potvrzujeme. Kardinál Dietrichstein, biskup v Olomouci".

Dle matriky z r. 1649 administrovali faru líšeňskou kněží z kláštera zábrdovického. R. 1665 farář Matyáš Ližovský zároveň i s farářem telnickým. R. 1695 byly Telnice odděleny od fary Líšně. Za sedmého faráře líšeňského byla Slatina, která dosud patřila k faře šlapanské, r. 1715 11. července přifařena k Líšni. Pak je již nepřetržitá řada farářů líšeňských, celkem 18 farářů do roku 1914.

Líšeň trpěla zvláště za francouzských válek r. 1805, jak vypisuje farář Václav Toms. Zvláště r. 1814 po bitvě u Drážďan transportováni byli zajatí Francouzi také přes Líšeň, ti přinesli sem zimnici a celé městečko nakazili, takže jednoho dne musel v Líšni 28krát a v Slatině 7krát zaopatřovat, poněvadž tu nebylo kaplana. Roku 1831 vypukla cholera, 900 farníků bylo zaopatřeno a 216 zemřelo. Roku 1836 na choleru zemřelo 120 farníků.

Roku 1809 bylo v kostele všechno vykradeno od bavorských vojáků tudy táhnoucích: kalichy, monstrance, roucha bohoslužebná v ceně 1400 zlatých. Farnost líšeňská patřila k děkanátu modřickému. Od r. 1777, když biskupství bylo zřízeno, připojeno k děkanství pozořickému, od r. 1784 zase k modřickému, později teprve k děkanství brněnskému.

V letech 1794 - 1796 postižena byla Líšeň častým ohněm, takže shořela v těch letech celá. R. 1794 13. května vyhořelo 11 sedláků a 20 čtvrtníků a mnoho domkářů, kostel i fara. Na věži 4 zvony a hodiny přišly v zkázu.

Zvláště věž kostela, která byla vysoká, že ji bylo daleko viděti. R. 1795 šestkrát hořelo, roku 1796 shořela ulice Dlouhá, 30. května toho roku 51 domků na Budíně a Zahradě. Roku 1797 vyžádala si obec od nejdůstojnějšího biskupa povolení ku slibné pouti do Tuřan.

Od r. 1797 až do r. 1823 nebylo v Líšni kaplana. Teprve kontraktem obce 10. srpna 1823 uvolila se obec Líšeň a Slatina vydržovati kaplana. Z každého domu měl dostati 20 kr. c. m. Kaplan zůstával v městečku mimo faru. Teprve r. 1833 postavena byla kaplánka ve faře na dvoře.

Škola bývala jednotřídní na různých místech, později v nynější radnici. Pak dvojtřídní zřízena byla v bývalé palírně. R. 1863 žádal tehdejší hrabě Jeho Exc. Egbert Belcredi mateřinec milosrdných sester v Praze o zřízení kláštera v Líšni. Daroval dva půllány jako fundaci kláštera. Mateřinec pak vystavěl klášter svým nákladem 30.000 zl.. Jeho Exc. pan hrabě ochotně pomáhal ve stavbě. Klášter založen původně pro 3 milosrdné sestry k opatrování nemocných a chudých. Však již r. 1867 dána do kláštera škola: chlapci i děvčata. Když pak počet dítek rostl, byla rozdělena a chlapci chodili do školy v palírně. Pak postavena nová škola v Belcrediho ulici r. 1896. Nyní je tu šestitřídní chlapecká s 2 pobočkami a 6třídní dívčí s 1 pobočkou v klášteře. Ve Slatině 4třídní s 1 pobočkou.

Kostel farní byl malý, slohu dříve gotického, a nestačil pro přibývající počet farníků. Proto r. 1895 přičiněním faráře Methoda Hoška sbírkami, které podnikl, rozšířen o celou dřívější délku v témž slohu, jak byl. Je v něm 5 oltářů. Hřbitov je rozsáhlý na kraji městečka, pěkně uspořádaný a osázený lípami a jasany. Farníci pečují o hřbitov horlivě a krásné kříže i pomníky tu byly postaveny.

Páni na Líšni často se měnili, velkostatek přecházel z ruky do ruky jiných pánů. Z posledních byl ještě nejstarším pamětníkům znám baron Freinfels, který roku 1823 ustanovil dědicem panství hraběte z Belcredi a od té doby v rodině té velkostatek je.

Dej Bůh, aby obyvatelé Líšně jak dosud i budoucně zachovali si horlivost ve víře, důvěru v Boha pevnou, a lásku k víře, jak ji osvědčili zvláště vystavěním kostelíčka Panně Marii Líšeňské.

Matko Boží, Panno Maria, opatruj, prosíme, s vrchu Kostelíčka městečko naše, chraň od neštěstí, přispěj ku pomoci nám i budoucím. Ochraňuj farnost naši od všelikého zla. Zdrávas Maria!

Na vrchu "Kostelíčku", jenž vypíná se na straně východní nad Líšní, stával do roku 1784 v lese kostelíček Panny Marie. Nyní vrch osázen je 5 tisíci stromy třešňovými jako háj třešňový, který v době květu opravdu budí obdiv a láká četné výletníky z Brna a okolí, kteří nemohou se dosti podivit té kráse květů a vůně. Na tomto vrchu dala postavit v r. 1630 svobodná paní Eliška Ber­grová rozená Kumrovna, která roku 1628 sta­la se majitelkou panství líšeňského, kostelíček k úctě Panny Marie. Byla to zbožná paní, horlivá katolička a zajisté v těch pohnutých dobách rozbrojů náboženských známá a vážená pro svou horlivost. Proto také když roku 1635 P. Lancinius, kněz z Tovaryšstva Ježíšova, se ubíral s ostatky svatého Primitiva, mučedníka, do Brna, kde uloženy měly být v kostele jezuitském, dostalo se Elišce Bergrové zvláštního vyzna­menání tím, že tyto sv. ostatky ze soboty na neděli 19.-20. dubna v zámku líšeňském od­počívaly. Této veliké cti a milosti nebylo by se zajisté svobodné paní Elišce Bergrové dosta­lo, kdyby pro svou zbožnost a horlivost jí hodna nebyla.

O vystavění kostelíčka vypravuje se zbožná pověst: Eliška Bergrová měla synáčka slepého od narození. Chodívala s ním častokráte na onen vrch procházkou. Když jedenkráte po vrchu se procházeli, tu synáček zastavil se, a ukazuje v jedno místo, volal: „Hle mamin­ko; tam se cosi třpytí!" Eliška udivena pospíchala na místo, kam synáček ukazoval, neviděla však ničeho. Synáček ale, jenž od té chvíle prohlédl, vypravoval, že viděl Marii Pannu s Ježíškem na rukou, krásným světlem ozářenou.

Paní Eliška byla přesvědčena, že synáček její jedině pomocí Marie Panny byl uzdraven. Slíbila proto, že jako poděkování Bohu a Rodičce Boží za tu velikou milost dá po­stavit kapli na tom místě. Dala zbudovat nejprve kapli dřevěnou s krásným obrazem Matky Boží Pomocné. Zároveň založila fun­daci, o které nadační listina z 18. listopadu 1630, potvrzená kardinálem Dietrichsteinem, na našem dědičném hradě v Brně praví: „Na penězích 32 tolarů moravských a 70 kr., které z vlastních příjmů jmenovaná paní každo­ročně uvolila se platiti, a sice 16 tolarů kolem sv. Jiřího a 16 tolarů 70 kr. na svátek sv. Mi­chala archanděla, s tím závazkem, že farář každou sobotu, vyjma Bílou, v kostelíčku, který ona paní ku cti a slávě P. M. Pomocné nechala stavěti, bud sám, neb jiný kněz za něho povinen jest sloužiti." Po několika le­tech pak byl na místě dřevěného stavěn kos­telíček větší z kamení a cihel. Tento byl 5 a půl sáhu dlouhý a 2 sáhy a 5 střevíců ši­roký, byl klenutý a mramorovými plotnami dlážděný. Roku 1634 dne 11. června vysvětil tento nový kostelíček sám kardinál a biskup olomoucký, kníže Dietrichstein. Z toho dá se usoudit, že pověst o Panně Marii Líšeňské brzo se rozhlásila, a také že kardinál zvláště tím, že kostelíček sám vysvětil, úctu k P. Marii Líšeňské potvrdil a také zbožnou paní Elišku vyznamenal. Jakmile se pověst o kostelíčku roznesla, putovali věřící z okolí i z dálky k Panně Marii do Líšně. Důvěřovali v pomoc její, která se často zázračným způsobem pro­slavila a tak vždy více věřících povzbuzovala. Poutníci, kteří navštěvovali Vranov, ubírali se pak do Křtin a zastavovali se také v kostelíčku u Panny Marie Líšeňské, a odtud putovali dále do Tvarožné a Žarošic.

Záhy svým prostorem kostelíček nestačil a pro pohodlí poutníků postavena byla ko­lem zděná podloubí, kde poutníci odpočívali a noclehovali. Kostelíček měl vysokou věž, na které byly dva zvonky. V rozích podloubí pak byly tři menší kaple s jedním oltářem.

Nejživěji bývalo v kostelíčku na svátek Navštívení Panny Marie 2. července, kdy bývala pouť Panny Marie Líšeňské. V ten den přicházela četná procesí do Líšně: z Brna, Obřan, Tvarožné, Pozořic, Šlapanic, Tuřan a z dalekého okolí, vždy doprovázena kně­žími. Zvláště slavné přicházelo procesí z Brna s Nejsv. Svátostí Oltářní. Zúčastňovali se ho i radní města. Zápisy se zmiňují zvlášť o 12 osobách doprovázejících Nejsv. Svátost Oltářní nesením baldachýnu.

Že velké množství poutníků toho dne do Líšně docházelo soudit lze zvláště z toho, že v ten den bývalo přítomno zde 21 kněží, kteří s procesím přišli a ve zpovědi vypomáhali. Bývali to děkan brněnský a 5 kaplanů, faráři obřanský, tuřanský; komárovský, tva­roženský, pozořický, telnický, líšeňský. Mimo ně z Brna také 1 jezuita, 2 dominikáni, 2 ka­pucíni, 2 františkáni, 1 minorita.

V r. 1673 byl kostelíček už pěkně vyzdoben a v zápisech uvádí se, že byly v něm 3 stříbrné lampy, 2 stříbrné, dobře vyzlacené kalichy, kříž s ostatky Sv. Kříže a také Korunka Panny Marie, která byla posázena drahými kameny. Mimo to také 5 krásných ornátů. Kromě toho byly tu ještě mnohé dary záslibné. Byly to peníze, stříbrná a zlatá srdce, stříbrné me­dailony, křížky, prsteny. Věnovali je poutníci na památku vyslyšení proseb svých.

U kostelíčka bydlel jako strážce pou­stevník, který zvoníval, knězi při mši svaté sloužíval a kostelíček opatroval. Měl tam svou poustevnu ku kostelíčku přistavěnou a za­hrádku. Poslední z nich byl Matyáš Bim, který také fundaci mešní za sebe založil a do­sud za něho mše sv. fundační sloužena je.

Za panování císaře Josefa II., když mnohé kláštery a kaple, které měly jmění, zrušeny byly a zbořeny - padl los i na náš kostelíček. Měl značné jmění. Bylo to zjevné z účtů kos­telíčka, které vedle účtů farního kostela byly vedeny. Dle účtů měl kostelíček r. 1784 jmění 1233 zl. 7 kr., kromě nádob stříbrných a rouch bohoslužebných.

R. 1784 přišel dekret od gubernia z Brna, že kostelíček má být zrušen a rozbořen. Tehdy bylo v Líšni veliké pobouření. Lidé nechtěli tomu ani věřit. Byl tu však rozkaz a ten musel být vykonán. Kostelíček byl tehdy zavřen a veřejně bylo vyhlášeno, kdo chce kostelíček bourat a kdo koupí materiál z něho. Nikdo se však nehlásil a také nikdo bourat nechtěl.

Vrchnost proto nařídila ro­botníkům a ti, s pláčem poháněni, kostelíček bourali. Zázračný obraz Panny Marie měl být odnesen do farního kostela tajně. Lidé se však shromáždili v kostelíčku v takovém množství, že vykonavatelé rozkazu nemohli ani obraz vynésti a lidé sami nesli ho s pláčem do farního kostela, kde pro něj byl postaven oltář, na kterém dosud je umístěn. Roku 1784 do kostelíčka vnikli zloději, ukradli hotovost 142 zl. 24 kr., všechny stříbrné věci a roucha, pokud byla v kos­telíčku. Pověst praví, že obraz několikrát z kostela na kostelíčku se octl, až konečně na oltáři zůstal. Ve svátky mariánské bývají na tomto oltáři vystaveny ještě ve dvou pod­stavcích stříbrné peníze a dary stříbrné, které po krádeži zůstaly. Jmění kostelíčka, stříbrné nádoby a pěkná roucha mešní byla zkonfis­kována pro fond náboženský. Tak se stalo, že po kostelíčku nezbylo ničeho. Jedině za­chována byla fundace ku sloužení mše sv., ke cti a chvále Panny Marie Líšeňské, protože nebyla v hotovosti, nýbrž pojištěna na velko­statku líšeňském. Bývá sloužena každou so­botu, kromě Bílé soboty, u oltáře Panny Marie. Z materiálu částečně postavena byla palírna a vydlážděna týmiž plotnami, na kterých po 151 roků klekali zbožní poutníci a které zkrápěli slzami bolu a strasti.

Před místem, kde stával kostelíček, dali zbožní manželé Švehlovi postavit roku 1805 kříž železný s kamenným podstavcem, který tam dosud stojí a od Evy Tůmové obnoven byl r. 1904. Po rozboření kostelíčka zůstalo jen rumisko až k základům, kam chodívali pamětníci - starší lidé, když v domácnosti potřeba bylo k menší opravě několik cihel, vykopávali základy, až úplně zarostly a nikdo jich neznal.

Na místě kostelíčka a podloubí, kde bylo rumisko ze zbořeného kostela, zasázel r. 1879 tehdejší zahradník Rudolf Liehm akáty, a tak vyrostl na tom místě pěkný akátový háj a po­malu by žádný nevěděl, kde kostelíček Panny Marie stával. Ale památka Panny Marie Líšeňské nepominula. Přenáší se úcta k ní od pokolení k pokolení. Dosud časté jsou prosby a dary na mši sv. k Panně Marii Líšeňské, zvláště v hodinu smrti.

Farníci však na svou Pannu Marii Líšen­skou pamatovali a chodili ku kříži před hájkem akátovým v průvodech prosebních, v čas sucha nebo mokra, a vysílali prosby své k naší Matce P. M. Líšeňské.

Zemřelý farář P. Pavel Pavelka ve spisku o bývalém kos­telíčku P. Marie ku konci praví: „Vyslovujeme přání, by všichni obyvatelé Líšně horlili o ob­novení úcty k Panně Marii Líšeňské a aby důvěřujíce pevně v přímluvu Její, ve svých duševních i tělesných potřebách pomoci u Ní vyhledávali. Kdyby úcta ta se vzmáhala, kdož ví, zdaž by nenadešel čas, kdy opět ve svém, byť malém chrámě - kostelíčku, Panna Maria Líšeňská by se uctívala."

Nuže, došlo k tomu. Vroucí přání důstojného pána P. Pavelky bylo vyplněno. A jak? Tolikrát jsem přemýšlel o tom, jak bych kostelíček Panny Marie Líšeňské vy­stavěl, ale stále jsem se bál, že to není možné. Předně bylo třeba rozšířit kostel. S pomocí Boží a horlivostí farníků r. 1894 rozšířen byl. Pak nastala starost o stavbu nové školy. V roce 1913 byly v Líšni misie, které konali Otcové Tovaryšstva Ježíšova ze sv. Hostýna od 7. do 14. prosince. Ku konci misií zmínil jsem se při stole pánům misionářům o dávném svém úmyslu, znovu vybudovat kos­telíček P. M. Líšeňské. Rozmlouvali jsme o tom a já se bál začít takové dílo hodnoty tisíců korun při nynějších poměrech. Páter superior Ostrčilík řekl: „Začněte! a Panna Maria pomůže, i nám pomohla postavit kos­tel na Hostýně". V posledním kázání zmínil se o úmyslu mém a vybídl farníky ku po­stavení kostelíčka Panny Marie Líšeňské. Po­slechl ,jsem.Vyzval ku sbírkám, sbírky provedl po celé Líšni s kostelními pány hospodáři Melicharem Kotulánem a Antonínem Jágrem. Sbírky se vydařily nad očekávání. Dávali chudí, dávali zámožní. Přispěl značným darem 500 K Jeho Exc. pan hrabě Ludvík Belcredi, Její Exc. paní hraběnka 100 K, a pak většími i menšími dary všichni farníci.

Zadáno o povolení ku stavbě k nej­důstojnější biskupské konsistoři, povoleno výnosem ze dne 7. 5. 1914 č. 52543, k slo­vutnému c.k. okresnímu hejtmanství, povo­leno výnosem ze dne 22. 4. 1914 č. 17841.

Všechno ku stavbě bylo provedeno v Líšni. Plán kostelíčka zhotovil z ochoty zdarma rodák líšeňský p. Method Suchý, okresní cestmistr, stavbu provedli páni Josef Stařík, mistr zednický, vazbu Fr. Štěpánek, mistr te­sařský, zámečnickou práci p. Zahradník, po­krývačskou p. Řehák, kovářskou p. Jan Tioka, stolařskou p. Rozprim, dlažbu p. Macháček z Podolí. Tak všecko bylo provedeno domácími řemeslníky a pěkně, ku cti a chvá­le Panny Marie Líšeňské.

Horlivost při stavbě tohoto kostelíky ne­ochabla za celý čas stavby. Hospodyně líšeňské umínily si přispěti na oltář a také se­braly na něj. Děvčata zas prádlo na oltář vyšívaly a jiné dary se scházely. Stavba kos­telíčka stála na 6000 K.

Bohudík dílo dokonáno s pomocí hor­livých farníků. Rolníci přispěli zdarma dovo­zem cihel, vápna, darovali a dovezli kamení, písek. Zvláště poděkovat musím správě vel­kostatku za ochotu ve všem jak při svážení materiálu, tak po celou dobu stavby za vození potřebné vody. Pak p. Melicharu Kotulánovi za ,jeho ochotu kdykoli přispět povozem a p. Jágrovi za dohled a pomoc.

Tak provedena stavba kostelíčka P. Marie Líšeňské na starých základech, které vy­kopány byly v březnu 1914, takže kostelíček je v těch rozměrech, jak byl starý, i do výšky. Základy staré byly 1,50 m široké z kamene a dobře stavěné, takže po 130 letech, když byly vykopány, nebylo možno odrazit ani kámen z malty. Je uvnitř 5,60 m široký a 9,40 m dlouhý. Kostelíček stojí na vrchu zvaném "Kostelíček". Pozemek daroval ku stavbě Jeho Exc. pan hrabě Belcredi a přijal i patronát nad kostelíčkem. Tento stojí uprostřed háje třešňového, který půvabem svým v květnu láká mnoho návštěvníků. V Tuřanech je starobylé poutní místo Panny Marie "v trní". Líšeň má nyní poutní místo Panny Marie "v háji třešňovém". Kostelíček stojí připraven k první pouti po 130 letech. Kéž se stane poutním místem těch, kdož cti­teli jsou Panny Marie. Kéž obnoví se úcta k Matce naší líšeňské nejen ve farnosti naší, ale po celém širém okolí. Kéž putují k ní jako dříve v četných procesích zvláště z Brna, jak bývalo, a z okolí.

Věrní ctitelé Panny Marie najdou u ní po­moc ve svých strastech a bolestech.

Buď pozdravena Matko Boží! Panno Maria Líšeňská! Stůj při nás nyní i v hodinu smrti. Buď záštitou naší zvláště v nynějších těžkých dobách a ukaž nám svou přímluvou u Synáčka svého pomoc svou.

Nábožná modlitba k Panně Marii Líšeňské z roku 1780:

Kostel svatého Jiljí je pozdně románská, barokně upravovaná jednolodní stavba s adaptacemi z devatenáctého století. Nachází se v Brně, v městské části Brno-Líšeň na náměstí Karla IV. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Jde o farní kostel římskokatolické farnosti Brno-Líšeň.

První zmínka o kostele je datována listinou z 23. února 1306, kdy olomoucký biskup Jan udělil dómskému scholastikovi příjmy desátku z filiálního líšeňského kostela patřícího tehdy pod šlapanickou farnost. Kostel má ale prokazatelně starší románský původ ve druhé čtvrtině 13. století, kdy jej pravděpodobně založil Gerhard ze Zbraslavi a zasvětil svatému Jiljí. Někdy v průběhu 14. století byl kostel přestavován v gotickém slohu, kdy vzniklo současné spodní patro věže. V této době již obec vlastnil žďárský cisterciácký klášter, který pak správu předal pod dceřiný klášter ve Vizovicích. Po zániku vizovického kláštera se Líšeň ve 20. letech 16. století osamostatnila a kostel se stal centrem nové farnosti.

Na počátku 17. století, za Hynka Bořity z Budče, dalšího majitele Líšně, byl kostel dále upravován. Stavba v letech 1609–1614 získala hranolovou jižní předsíň s oratoří v patře, renesanční tribunu, pod níž vznikla klenutá rodová hrobka. Ve věži byl prolomen nový hlavní vstup a loď klenby vyzdobena štukovými žebry. Za stejného mecenátu byla do kostela pořízena i kamenná křtitelnice s vročením 1614. Zakončení věže i sanktusníku dvojramenným křížem odkazuje na protestantskou tradici, která byla v pobělohorské době definitivně nahrazena katolickou.

Barokní přestavbu uskutečněnou v letech 1718–1720 realizoval na popud tehdejšího majitele panství barona Jana Kryštofa z Freyenfelsu brněnský stavitel František Benedikt Klíčník. Byla zvýšena kostelní věž s hodinovým strojem, přistavěna sakristie, v presbytáři proražena nová okna a stávající rozšířena. Kolem roku 1730 došlo ke zbudování patrové kaple při severní straně kostela nákladem nově vzniklého náboženského bratrstva sv. Kříže. Její klenba byla vyzdobena freskou s tématem Oslavy sv. Kříže. Po požáru roku 1794 byla poškozená freska zabílena a objevena až při rekonstrukci v roce 1948. Za dodání nové kazatelny a bočních oltářů bylo zaplaceno brněnskému sochaři Janu Christiánovi Pröbstlovi. Po zrušení a zbourání poutní kaple na vrchu Kostelíček po roce 1784 byl do interiéru kostela přemístěn zdejší oltář s milostným obrazem Panny Marie Pomocné.

Dne 17. května 1794 vypukl v Líšni požár, jehož následkům neunikl ani kostel. Shořela střecha lodi i věže, jejíž cibulová báň byla nahrazena stanovou stříškou, která je na kostele nyní. Ve věži se roztavily čtyři zvony, které byly následně nahrazeny novými, ale i tyto byly v roce 1917 zrekvírovány. Nové varhany byly pořízeny roku 1817 od varhanáře Františka Harbicha. Roku 1826 byla na střechu přistavěna sanktusní věžička a do ní umístěn starší zvon z roku 1716, který do té doby visel pod stříškou na zdi. V této době byla také pořízena nová kazatelna a boční oltáře v klasicistním slohu. Z roku 1873 pocházely také dva obrazy od Josefa Zeleného: Panna Marie Růžencová a svatý Cyril a Metoděj (nezachovaný).

Současnou podobu vtiskla kostelu až rekonstrukce a rozšíření v roce 1895 za Ludvíka Belcrediho. Na stavební práce, které započaly 13. května 1895 a skončily 13. října téhož roku, upomíná deska na jižní stěně lodi. Byl zbořen presbytář s částí lodi, která byla poté prodloužena na téměř dvojnásobek. Presbytář byl nahrazen půlkruhovým tvarem a doplněn panskou oratoří na jedné straně a sakristií na druhé. Kaple sv. Kříže byla předělena železobetonovým klenutým stropem, dole vznikla kaple Panny Marie. Zvony zrekvírované v roce 1917 byly nahrazeny o šest let později novými z dílny Adolfa Hillera.

Ani tyto zvony neunikly dalšímu rekvírování během druhé světové války. V 50. letech byla okna presbytáře osazena vitrážemi s motivy světců. V roce 1958 byly pořízeny současné zvony vzniklé v podniku Kovolit v České u Brna. Zasvěceny jsou svatému Jiljí, Božskému Srdci Páně a Panně Marii. Interiér byl znovu upravován v roce 1965 architektem Jaroslavem Vaňkem. Hlavní oltář byl zasvěcen Božskému Srdci Páně a doplněn sochami archandělů Michaela a Gabriela. Boční oltáře byly nahrazeny novobarokními bílozlatými oltáři Panny Marie a svatého Josefa.

Poslední úprava interiéru se odehrála na začátku 90. let dvacátého století. Do oken lodi byly pořízeny moderně pojaté barevné vitráže. Z interiéru byly odstraněny boční oltáře, kazatelna a na místo hlavního oltáře byl postaven sloup se svatostánkem. Nový obětní stůl byl zhotoven v ateliéru Otmara Olivy. Došlo také k předláždění podlahy. V roce 2009 byl ve věži vyměněn hodinový stroj a v roce 2011 restaurován interiér kaple sv. Kříže. Byla odstraněna nevhodná stropní příčka, pořízena nová okna a restaurována nástropní freska.